Pavel Rajdl: Na hraně mezi snem a bděním

V době druhé vlny pandemie zůstalo město Šumperk pravidelně tlukoucím srdcem výtvarné scény v České republice. Navzdory uzavření Galerie Jiřího Jílka veřejnosti instaluje kurátor Miroslav Koval měsíc co měsíc novou výstavu. Současná expozice Pavla Rajdla, nazvaná Vlídné světlo, dokazuje, že vysoký standard šumperské galerie veškerá vnější omezení nijak neovlivnila.

Pavel Rajdl (1942) je všestranným umělcem, který se vedle kresby a malby věnuje také soše, keramické plastice a fotografii. Studoval výtvarné umění na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze u profesorů C. Boudy, M. Salcmana a K. Lidického. Dvě stěžejní vrstvy jeho díla, malba a keramická plastika, se u něj často tematicky, formálně i výrazově prostupují. Pavel Rajdl je také spiritus agens výtvarného života v Kolíně, kde dlouhá léta žije a působí jako kurátor dvou místních galerií – Studiové scény Pod točnou a Galerie V zahradě.

Obr. 1.  Velký mrak I, 2016, kombinovaná technika, 70×100 cm
Obr. 2.  Vnitřní prostor, 2018, kombinovaná technika, 70×50 cm

Obrazy Pavla Rajdla z posledních let evokují krajiny po západu slunce, pomalu se rozpouštějící v soumraku, anebo naopak krajiny před svítáním, zvolna se zhmotňující z jitřní mlhy. Jsou to malby, v nichž umělec zdánlivě usiluje o nemožné, protože možné již bylo dosaženo a přestalo být pro něj výzvou k následování. Cílem jeho úsilí není nic menšího než zachytit okamžik proměny, kdy se nejprve z difúzního světla nejasně vynořují šedé shluky a poté z dosud tušených tvarů vyvstávají rozeznatelné obrysy skutečnosti – Velký mrak I (2016), Za humny, (2017). Jde o balancování na hraně mezi vzpomínkou a vizí, mezi bděním a snem, mezi krajinou vnější a krajinou vnitřní.

Obr. 3.  Něco pod námi, 2018, kombinovaná technika, 61×61 cm
Obr. 4.  Východisko, 2016, kombinovaná technika, 100×70 cm

Pokud je možné v nynější tvorbě Pavla Rajdla identifikovat jeden hlavní trend, pak jeho názvem je odhmotnění, či snad přesněji – oproštění. Objemy přecházejí v poloprůsvitné barevné plochy. Pevné kontury se postupně rozplývají, tvary se redukují v archetypální znaky – Východisko (2016), Něco pod námi (2018). Nakonec se vytrácejí i barvy v monochromní odstín světlé šedi, kterým tlumeně prozařují pastelové valéry modré, zelené, růžové, okrové či hnědé. V této velké alchymii mohou být země, nebe i celá příroda doslova rozpuštěny světlem (Mihotání, 2016) a dočasně uchovány v nasyceném prvotním roztoku, aby z něj mohly kdykoli vykrystalizovat v nesčetných nových podobách, určených představou, vizí či sněním.

Obr. 5.  Mihotání, 2016, kombinovaná technika, 100×70 cm
Obr. 6.  Svítání, 2018, kombinovaná technika, 91×61 cm

Pavel Rajdl pracuje kombinovanou technikou, jejímž základem je malba akrylovými barvami na plátno nebo na papír adjustovaný na sololitovou desku. Pro jeho projev jsou příznačné měkké překryvy lazurních vrstev, evokující pronikání světla, tlumená barevnost, tíhnoucí v posledním období k monochromii, a pečlivé zpracování každého centimetru obrazové plochy. Protějškem rozsáhlých barevných ploch jsou subtilní linie, někdy vyrývané do barevné vrstvy. Navzdory převládajícímu „hladkému“ charakteru své malby umělec neváhá v obraze uplatnit – tam, kde je to funkční – strukturální prvek s využitím akrylového tmelu. Vynikající ukázkou takového postupu je dílo Svítání (2018).

Obr. 7.  Monstrance, 2020, keramická plastika, výška 37 cm
Obr. 8.  Perla, 2020, keramická plastika, výška 38 cm

„Na počátku je osobní zkušenost, zážitek a ona mlčenlivá řeč věcí, které nás obklopují,“ píše Pavel Rajdl. Navzdory abstraktizaci zůstává Rajdlova tvorba hluboce spojena s přírodními formami, principy a procesy. Jejím cílem není nápodoba přírody, ale porozumění jejím skrytým mechanismům cestou abstrahování od všeho postradatelného, nahodilého a nepodstatného. Je to cesta, kterou se před ním vydali malíři Josef Šíma a Václav Boštík. Porozumění stvořenému světu je pro umělce současně cestou k pochopení sebe sama, neboť vnitřní vesmír je ve své podstatě subtilním odrazem vnějšího světa v zrcadle duše.

Text: Jiří Bernard Krtička /recenze výstavy České galerie 5/2021/